Karel , Waldemar a jiní divní lidé.

Kdo zastřelil JFK? Měla ve smrti princezny Diany prsty tajná služba? Je papež opravdu panic? A kdyby nebyl,změnilo by se tím něco? Skutečně má vláda USA pletky z mimozemšťany? Je jeden z nich Michael Jackson? Sebemenší koketování s možností nových odpovědí na tyto otázky má potenciál zvýšit náklady novin ,bulvárních i seriozních. I za desítky let budou přitahovat pozornost,dokonce i u lidí,kteří nebyli jejich současníky,jak dokazuje například i otázka,kdo byl ve skutečnosti Jack Rozparovač,která je z podobného soudku.

Všechny tyto otázky měly štěstí,že se jich zmocnili daleko dříve novináři než historici a novináři je budou udržovat v oběhu tak dlouho,dokut tu bude prostor pro spekulace. Historici mají malé pochopení pro bulvární stránky dějin a tak některé aspekty historie nikdy nedosáhnout takové proslulosti,jaké by se jim dostalo,kdyby v jejich čase existoval Blesk a CNN. Jedním z takových příběhů,je cesta Karla IV k moci a s ní související nesmírně zajímavá otázka:byl Falešný Waldemar skutečně Falešný?

Myslím,že se nespletu,když budu hádat ,že většina z vás slyší o Waldemarovi vůbec poprvé. Je to škoda. Jeho příběh by kolem roku 1348 plnil přední stránky novin,kdyby tehdy nějaké existovaly a o práva na jeho životopis by se ucházel Hollywood,který ovšem byl v té době Evropanům zcela neznámý a navíc patřil indiánům.

Příběh Falešného Waldemara má všechny parametry velkých příběhů. Je to politický thiler s nejasným výkladem. Buď byl Falešný Waldemar ve skutečnosti Pravý a pak stojíme před tragedií antických rozměrů. Nebo byl skutečně Falešný a pak jsme svědky složitě nastrojené ,rafinované intriky, intriky,jejíž nitky se zaplétaly na nejvyšších místech a vrchním loutkovodičem tu nebyl nikdo jiný,než Karel IV, Otec Vlasti z přízně boží dobrotivosti římský císař, vždy rozmnožitel říše a král český.

Péčí historiků je Karlova doba zdokumentována a uložena do úhledných krabic,roztříděna popsána a vyložena. Pro novináře je to minulost příliš vzdálená. Pokusím se ,převyprávět vám příběh Falešného Waldemara tak jak by ho zachytily noviny,kdyby tehdy nějaké byly. Nejprve je ale potřeba si utřídit a připomenout některé základní pojmy.

Svatá říše římská.

Svatá říše římská měla jen málo společné s atickou Římskou říší,dnešním jazykem řečeno,byla něco jako její volné pokračování. Kdyby jste měli tu možnost připlížit se k některému z klasických císařů starého Říma,například ke Klaudiovi a pošeptat mu ,že jádro čehosi ,co si říká Římská říše ,bude tvořit to území,které on znal jako Germánii a hlavním objektem uctívání tu nebudou panoptikální figury římských bohů, ale jakýsi ukřižovaný chudý žid,asi by nechal ihned servírovat houby. Císaře Caligulu by taková zpráva asi naopak potěšila. Caligula zbožňoval šílené nápady, ačkoliv pravda,hlavně své vlastní.

Svatá říše římská pochopitelně nebyl Caligulův nápad. Byl to nápad Karla Velikého,který ji ustavil ohněm a mečem na přelomu osmého a devátého století po Kristu a stal se tak vlastně jedním z prvních propagátorů osvědčené obchodní praktiky,tedy zmocnit se úspěšné značky a začít pod ní vyrábět něco úplně jiného.Myslím,že by sám byl překvapený,jak se to ujalo.

Ve čtrnáctém století byla římská říše už dobře zavedený podnik, který zahrnoval dnešní Německo,Belgii,Holandsko,velký kus Rakouska,kus Itálie, Švýcarsko a svým způsobem také Čechy. V čele Svaté říše římské stál římský král a o to místo byl dost zájem. Není divu.Pozice římského krále se dá srovnat s pozicí amerického presidenta v dnešním světě s tím rozdílem,že římští králové nemohli na nikoho poslat letku dobře vyzbrojených těžkých bombardérů.Ne ,že by někteří římští králové neměli podobné sklony. Sklony by měli,neměli ty bombardéry.

Římským králem se člověk stal tak,že věřte nevěřte ,jím byl zvolen. Jednalo se zřejmě o jakési reziduum z dob antického Říma,který byl zpočátku nějaký čas republikou. Římského krále ovšem nevolili jeho poddaní. Za prvé by to bylo v podmínkách středověké Evropy administrativně nesmírně náročné a za druhé by taková hloupost nikoho ani nenapadla. (Jaké nepřekonatelné obtíže by provázely například takovou věc jako je řádné vedení voličských seznamů dokazuje i příhoda,kterou zaznamenal Jiří Spěváček. V roce 1346 odeslal papež Kliment VI přátelský dopis rýnskému falckraběti Adolfovi. Odpovědi se nikdy nedočkal,především poroto,že adresát papežského listu v roce 1327 zemřel. Když měl ve svých seznamech nepořádek i papež,dovedete si asi představit jak to vypadalo jinde.)

Kurfiřti.

Na místo všech poddaných volil římského krále sněm kurfiřtů ,který se ustálil někdy počátkem třináctého století. Původně bylo těchto volitelů,neboli elektores šest. Tři duchovní,arcibiskup mohučský ,arcibiskup trevírský a arcibiskup rýnský a tři světští ,falckrabě rýnský , vévoda sasský a markrabě braniborský. Dalo by se tedy říct,že papež měl při volbě římského krále polovinu hlasů ale tak jednoduché to nikdy nebylo,zvláště,když sedmým kurfiřtem se stal v polovině třináctého století i český král.

Císař.

Stát se římským králem byl tedy sen každého šikovného mládence z dobré rodiny ,což ovšem neznamená,že větší kariéra se už udělat nedala. Kdo byl zvolen za římského krále,pořád to ještě mohl dotáhnout až na římského císaře. Povýšit svůj titul o ještě jednu příčku byl už tak trochu snobismus,ale od lidí,kteří to dotáhli tak daleko se prostě čekalo,že těsně před cílem se nevzdají. Na cestě k císařské koruně leželo mnoho překážek a tou hlavní byl papež. Bez něj se to zvládnout nedalo, a když se o něco takového předchůdce Karla IV na římském trůně Ludvík Bavorský pokusil,nedopadlo to s ním dobře.

Papež.

Institut římského biskupa prodělal pozoruhodnou kariéru. Od chudého židovského rybáře Petra,který Římem sotva prošel a jehož si většina Římanů zřejmě ani nevšimla ,přes takové titány,jakým byl například Bonifác VIII,který vznesl regulérní nárok na světovládu až po dnešního papeže,jehož cesty po světě jsou sice významnou společenskou událostí,ale jehož absolutní moc je naštěstí omezena na území o rozloze většího supermarketu.

Pokud v minulosti někdo toužil po kariéře a nechtěl být římským císařem,tak chtěl být papežem. Od té doby co začali biskupové Říma přerůstat císařům přes hlavu,se mnohokrát ukázalo,že evropské smetiště je pro dva takové kohouty příliš malé. Ve čtrnáctém století existovala pevně ustálená rovnováha,totiž pravidlo,že římský král je sice zvolen,ale císaře z něj může udělat jen a jen papež a to v Římě a nikde jinde.

Cesta do Říma nebyla nikdy bezpečnou záležitostí,Itálie byla po většinu středověku jedno velké bojiště,které zatím marně čekalo na svého Garibalgiho. Na začátku čtrnáctého století situaci s římskou jízdou za korunovací zkomplikoval francouzský král Filip IV Sličný,kterého papež rozčílil natolik,že jednoho sesadil a druhého nechal zvolit a hned mu pomohl zabalit kufry a nechal ho přestěhovat do Avignonu .To pro případ ,kdyby se mu zachtělo papeže znovu sesadit

Nápad se ujal nad očekávání dobře a tak avignonští papežové produkovali francouzské kardinály ve službách francouzských králů,bezmála dalších sto let. Na významné církevní akce byl papež francouzským králem pochopitelně zapůjčen za mírný manipulační poplatek, v případě korunovace císaře v Římě byl papeži povolen vyslat legát,který papeže zastoupil,to ovšem jen byl-li na francouzském dvoře kandidát na císaře shledán přijatelným.

(Součástí našeho příběhu už není poněkud trapná situace, která nastala krátce po Karlově smrti,kdy se najednou kromě papeže v Avignonu, objevil další v Římě a sem tam i jinde,takže v jeden okamžik měl svět dokonce tři papeže. Vysokou církevní hierarchii přiváděl tento stav do velkých rozpaků,hrozilo totiž,že to přijde do módy a brzy bude mít každý významnější evropský panovník svého papeže,z čehož by se římskokatolická církev už nemusela vzpamatovat.)

Karel IV a jeho cesta k moci.

Kdyby jste si dali za úkol sestavit žebříček největších českých panovníků všech dob a po pečlivém zvážení všemožných kritérií vám na první místě nevyšel Karel IV ,znamená to,že jste někde museli udělat chybu. Byl to právě on,kdo poprvé v dějinách udělal z Prahy hlavní město Evropy. Ze slávy jeho kulturního odkazu žijeme do dnes. Ve smuteční řeči nad jeho rakví byl označen za Otce vlasti a Podmanitele světa. Myslím že uteče hodně vody,než si podobnou poctu vyslouží nějaký další obyvatel Pražského hradu.

Karel by nikdy nedosáhl těchto poct,kdyby na kanibalském kolbišti středověké politiky neprojevil mimořádnou ctižádost ,vytrvalost a obratnost. O tom ,kde se v něm tyto vlastnosti vzaly,mám svojí vlastní teorii.

Když se totiž Karel v roce 1316 narodil,pro jeho rodiče ,českého krále Jana Lucemburského a jeho ženu Elišku Přemyslovnu ,to znamenalo radost i starost zároveň. Prvních pár let Karlova života jej schovávali před českou šlechtou ,neboť tu hrozilo riziko,že nepopulární Jan bude sesazen a místo něj pan Jindřich z Lipé posadí na trůn batole a bude vládnout v jeho jménu.

Později schovávala Eliška Karla před Janem,aby mu mohla hrozit stejnou možností,a ještě později schovával Karla Jan před Eliškou,aby mu tím hrozit nemohla. Velký kus dětství strávil tedy Karel zavřený na různých dobře střežených hradech, ze kterých nesměl vystrčit ani nos. Když bylo nejhůř,dokonce ho zavírali do sklepa.

Prožít celé dětství zavřený na středověkém hradě nebylo ve středověku považováno za tak romantickou záležitost jako dnes. Karel,který se tehdy ještě jmenoval Václav,(Karlem se stal až při biřmování), se potuloval po hradě,nakukoval přes cimbuří,hleděl do krajiny a umiňoval si,že jednoho dne si všechno vynahradí. Když otec Jan usoudil,že už toho schovávání bylo dost,popadl syna a odvezl jej do Francie,kde ho jako sedmiletého oženil se stejně starou Blankou z Valois,čímž se to moc nezlepšilo.Ti dva se museli brát. Čekali spolu velkou politickou kariéru.Rodina Blanky měla jednoho dne nastoupit na francouzský trůn a Karel měl zdědit českou korunu a všechna další panství,která se jeho otci podaří nashromáždit dřív,než si Evropa stihne všinout, co všechno ten zpropadený Lucemburk už schramstnul a udělá tomu přítrž.

Jan ponechal syna v péči jeho nové ženy na dvoře francouzského krále a sám se ponořil do vírů vysoké politiky, ze kterých se čas od času vynořil,aby skolil pár nepřátel na rytířském turnaji. Za umění zacházet se dřevcem,byl český král ve Francii velmi vážen a jeho synovi tudíž francouzský král rád poskytl byt,stravu ,několik lekcí diplomatické mazurky,politické potměšilosti a dva domácí učitele,kteří ho naučili ten zbytek. Karel bral učení velmi vážně a dělal rychlé pokroky,koneckonců poprvé s ním jednali jako s člověkem a to doposud nešťastné dítě bylo plné zoufalé touhy se nějak zavděčit. O existenci skutečné zábavy zatím neměl ponětí,ale i to se mělo časem změnit.

Další krok v Karlově vzdělávání byl pobyt u Janových příbuzných v Lucembursku,odkud ho Jan v roce 1331 povolal do Itálie,aby tam některé svoje vědomosti mohl uplatnit v praxi. Konkrétně se měl pocvičit v umění vládnout a válčit,k čemuž horká půda italských městských států poskytla dostatek příležitostí. Mnohé z těchto signorií se podřídili Janově autoritě a Jan sem tam předal část této autority synovi,aby viděl, co vlastně v tom klukovi je.

Za léta poněkud netypického dospívání se v Karlovi nahromadila neuvěřitelná spousta energie a ta si konečně našla ventil. Karel vybojoval svojí první vítěznou bitvu a vydal první listiny opatřené vlastní pečetí. Ve všem jednání se zatím důsledně řídil příkladem svého otce a tak se v Itálii naučil i další věci,o kterých se historici raději zmiňují jen v poznámkách pod čarou. Jelikož představa Karla,jež podle zpráv italských kronikářů v Itálii poskvrnil nejedno lože,se poněkud neslučuje s představou o Otci vlasti a dokonce způsobuje pokušení vykládat titul Otec vlasti ve velmi doslovném významu, dějepisci by nejraději tuto epizodu zametli pod koberec definitivně.

Zabránil jim v tom samotný Karel,který se italským příhodám nevyhnul ve svém životopise a pak by snaha přejít tento úsek mlčením byla jaksi směšná. Historie si ovšem nepamatuje Karla jako průměrného dobyvatele italských ložnic,ale nadprůměrného vládce velkého kusu Evropy a díky jeho vlastnímu životopisu máme jedinečnou možnost zjistit na den přesně,kdy došlo k události,která Karla nasměrovala od ložnic k trůnům.

15 srpna 1333 nocoval kralevic ve vsi Terenzo poblíž Parmy. Byla to noc z neděle na pondělí a to je vždy noc jako stvořená pro depresivní sny a je vidět, že to platilo už ve středověku. Uprostřed této noci se z jednoho děsivého snu probudil i Karel. Z obsahu toto snu si vyvodil dvě věci. Zaprvé,že právě zemřel následník francouzského trůnu a za druhé,že jestli nepřestane on sám vyvádět hlouposti,mohl by mu upadnout jistý delikátní orgán,bez kterého se žádná pořádná královská dynastie tehdy ještě nedokázala obejít.

Ráno se zpráva o úmrtí dauphina potvrdila,čímž se zvýšilo riziko ,že by mohlo být pravdivé i druhé varování. Karel nehodlal nic riskovat ,zanechal hloupostí a vrhnul se na politiku. Kdykoliv se od té doby objevilo cokoliv, co by ho mohlo zdržovat od zájmu stát se velkým a zbožným panovníkem ,vzpomněl si na Terenzo.

Pustil se do upevňování lucemburské moci v Itálii až jiskry lítaly. Ovšem Itálie ,to byl tehdy nejistý podnik,kde jakákoliv situace měla vždy jen dočasnou platnost,jestli chtěl vybudovat něco trvalejšího,bylo třeba obrátit se do Čech. Vyvzdoroval si na otci titul markraběte moravského a vyzbrojen tímto titulem se pustil do napravování otcových chyb v Čechách. Dařilo mu to tak dobře,že tím velmi vážně ohrozil královu pozici. Janovi došlo ,že jestli se pro kluka rychle nenajde nějaká možnost realizace,vytlačí ho z království definitivně.

A jelikož Karel pocházel z velmi dobré rodiny, po matce z významného rodu českých králů ,z otcovi strany se mohl pochlubit dědečkem Jindřichem VII,římským císařem , to nejzajímavější ,co se mohlo nabídnout, tu byla římská koruna. Tu sice držel Ludvík Bavorský,ale ne tak pevně jak by si sám přál. Jeho velkým problémem bylo,že ačkoliv byl roku 1314 králem zvolen legitimně,císařskou korunu si v roce 1328 na hlavu nasadil sám,protože o tom nehodlal z papežem dál diskutovat.

Několik po sobě jdoucích papežů ,popichovaných francouzským králem na něm vyzkoušelo všechny možné církevní tresty,aby mu ukázali že bez nich se vládnout nedá. Vratké postavení Ludvíka Bavorského elektrizovalo celou Evropu. Jestli si někdo v té době nemohl stěžovat na nedostatek práce,byli to poslové a diplomaté. Poslové na hřbetech schvácených koní křižovali zemi ,diplomaté horečně uzavírali jednu smlouvu za druhou,některé v Ludvíkův prospěch,jiné proti němu a většina z jich byla porušena dříve než na nich oschnul inkoust a tak hned vyvstala potřeba uzavřít smlouvy nové.

Ve vroucím kotli vysoké evropské politiky byl Jan Lucemburský jako doma. Oficiálně se pokoušel zprostředkovat smír mezi Ludvíkem a papežem,ve skutečnosti provozoval vlastní diplomacii. Nyní byl do téhož kotle vhozen i jeho syn. Na rozdíl od jiných se tu Karel neuvařil.

Ludvíkovi Bavorskému bylo z Avignonu dáno jasně najevo,že na stolci svatého Petra nebude nikdy sedět nikdo ,kdo by byl ochoten se s ním usmířit, jemu to ovšem nedošlo, neodstoupil dobrovolně a dál jako prokletý kacíř vládl. Církevní klatba,to byl ve středověku vážný společenský handicap. Kdokoliv vešel v jakýkoliv styk s takovým člověkem,hned se stal podezřelým a mohl začít být sám považován za kacíře. Komplikovalo to obchod i státní správu. Komplikovalo to zahraniční politiku a počet významných lidí,kterým tento stav už lezl krkem pozvolna narůstal.

Lucemburkové v zákulisí pilně pracovali na dalším zvyšování tohoto počtu. Papež Kliment IV předstíral,že se do ničeho neplete,ale byl to starý Karlův přítel a několika svým kardinálům pošeptal,že je už vážně na čase něco s tím Ludvíkem udělat. Všechen ten tichý kuloárový šepot trval velmi dlouho a jen okamžik před tím,než si poslední politické novinky začali švitořit i vrabci na střeše,došel svého zhmotnění.

11.července 1346 se v Rhens u starobylého královského stolce sešli kurfiřti ,volitelé. Nejprve se zřekli Ludvíka,jako falešného císaře a po té zvolili nového krále. Stal se jím Karel IV. Seznam volitelů i jejich hlasů je poučné čtení. Sněmu kurfiřtů předsedal jako tradičně český král Jan Lucemburský,jelikož měl ze všech kurfiřtů nejvyšší titul. O tom ,jak bude hlasovat nikdo nepochyboval,návrat říšské koruny do rukou Lucemburků byl leitmotivem jeho života.

Duchovní kurfiřti byli přítomni všichni tři. Balduin,arcibiskup trevírský hlasoval pro Karla nejen proto,že Karel slíbil Trevíru nejvíce privilegií ze všech říšských měst,ale i proto,že byl Karlovým prastrýcem. Gerlach z Mohuče byl mohučským arcibiskupem podle všech legálních listin,ale svojí diecézi nikdy ani neviděl,jelikož v Mohuči se naparoval nepravý arcibiskup dosazený sem Ludvíkem. Výměnou za hlas pro Karla bylo Gerlachovi slíbeno skutečné uvedení do úřadu. Warlam,arcibiskup z Kolína měl Achillovu patu ve svém nákladném životním stylu a tak si Lucemburkové jeho hlas prostě koupili.

Vévoda sasský Rudolf hlasoval pro Karla,jelikož si od toho sliboval nemalý kousek z území dalšího kurfiřta,markraběte Ludvíka Braniborského. Ten se na sněm nedostavil,jelikož byl synem sesazovaného Ludvíka Bavorského,stejně jako se nedostavil rýnský falckrabě Ruprecht,který čekal, jak to všechno dopadne.

Z pěti přítomných volitelů hlasovalo všech pět pro Karla a volba byla tudíž platná. Karel později získal i hlas Ruprechtův,když si po smrti Blanky vzal za ženu jeho dceru Annu Falckou. Karel byl tedy římským králem a zbývalo vyřešit už jen dvě obtíže.Jednu představoval Ludvík Bavorský,který o sobě tvrdil totéž,druhou pak jeho syn Ludvík Braniborský, který patřil k těm typům,s nimiž jsou pořád nějaké potíže.

Dobová zvyklost znala jediné řešení,když někdo projevil dost paličatosti,k rozumu mohl být přiveden jen válkou.( Nebo chytrým úskokem,jak uvidíme později) V říjnu 1347 sebral Karel vojsko a vytáhl s ním proti Ludvíkovi Bavorskému. Císař ,kterého pomalu ale jistě opouštěli poslední spojenci,snad aby dokázal jak moc je nad věcí, si místo válečných příprav vyjel na lov medvěda. Úloha medvědů v dějinách je dodnes poněkud nedoceněna a role tohoto konkrétního medvěda při založení například Karlovi univerzity je u nás širší veřejnosti téměř neznámá. Přesto je jisté,že právě tento medvěd významně vylepšil Karlovu pozici,když při lovu na něj Ludvíkovi praskla rozčílením cévka v mozku , důsledku čehož spadl z koně a zlomil si vaz,kterážto kombinace by byla zřejmě smrtelná i dnes.

Místo válečného tažení tak Karel přijímal hold říšských měst,z nichž většina si oddechla,že konečně mají krále se ,kterým jim nehrozí cejch kacířů. Po císaři,necísaři se stýskalo málokomu. Jen jeho syn,braniborský markrabě Ludvík,byl otcovou smrtí a Karlovým definitivním potvrzení v důstojnosti římského krále pochopitelně rozladěn. Sám si na takovou metu netroufal,ale k nelibosti většiny zainteresovaných se celkem vážně zaobíral myšlenkou zařídit volbu protikrále,to všechno za pomoci různých pochybných individuí,která vznášela nárok na kurfiřtský hlas.

Nikdo to nebral moc vážně,ani když takový pochybný sněm v Ludvíkově režii zvolil za římského krále anglického krále Eduarda,který se ovšem s Karlem rychle dohodl,že ve skutečnosti o jeho korunu moc nestojí,jemu bude stačit,když se Karel nebude plést do jeho potyček s Francií,což Karel rád slíbil i když to nehodlal dodržet. Ludvíka zkrátka nikdo nebral vážně,ale všechny hrozně otravoval .Ve vzduchu se vznášela nervozita,bylo jasné, že něco se musí stát a musí se to stát rychle a pokud možno se to musí stát Ludvíkovi Braniborskému,poslednímu kurfiřtovi,který zatím Karlovi neodevzdal svůj hlas a nepřísahal věrnost. Na další šikovnou nehodu s medvědem se nedalo spoléhat. Atmosféra houstla. A v tom se to stalo. Do tíživého ticha před bouří se zčistajasna ozvalo zabušení na dveře!

Přichází Waldemar.

Ty dveře patřily magdeburskému arcibiskupovi a bušení se rozlehlo jeden srpnový podvečer roku 1348,takže příměr s tichem před bouří tu může být víc než jen metafora. Kdyby někdy někdo Waldemarův příběh přeci jen zfilmoval,asi by to jeho příchod chtělo posunout někam na podzim,jelikož atmosféře scény by pomohla mlha,v srpnu dost nepravděpodobná i v Magdeburku.Jelikož já i Hollywood hlasujeme pro mlhu,dovolím si trochu básnické licence a představím si arcibiskupův dům zahalený v mlze,i když se to k srpnovému podvečeru příliš nehodí. Také světla možná bylo ve skutečnosti víc,než by vyžadoval dramaturgický plán.

Zkrátka,jestli máte takovou fantazii,představte si srpnový podvečer,brzy po stmění, osamělou ulici před arcibiskupovým domem,na které se povalují cáry mlhy. Do ticha ulice se rozléhají kroky, pravděpodobně šouravé kroky starce,ale bylo by dobré,kdyby nepostrádaly jistou ráznost. Není to nesplnitelné přání,později tento stařec projeví ráznosti dost a dost. Když se postava přiblíží,vidíme,že se skutečně jedná o velmi starého muže,nad to muže rozhodně neoblečeného podle poslední módy. Spíše to vypadá,že jeho oděv viděl naposledy švadlenu a pradlenu někdy kolem roku 1330 a to kdo ví jestli.

V jeho pohybu není nic kradmého. Jde najisto. Přímo k vratům arcibiskupského paláce,na které mohutně zabuší. Všechny pozdější spekulace kolem toho muže,musí začít už tady. Když totiž arcibiskupovo služebnictvo otevřelo,jak to ,že v zápětí na toto pochybné, otrhané,podezřelé a určitě i páchnoucí individuum nepoštvalo psy? Možná ten den přišel otevřít nějaký obzvláště měkkosrdcatý a bystrý sluha,jelikož místo aby starce bezmilosti vyprovodil, zeptal se ho nejprve, co je zač. Poslouchal jen krátce a pak nechal starce vykoupat a vzbudit arcibiskupa. Starcova historka byla něco,co si musel rychle vyslechnout.

Jakmile se rozespalý arcibiskup vzpamatoval ze starcova vyprávění,bylo mu jasné, že tenhle podivín možná páchne i přes pečlivou koupel,přesto je ale na nejlepší cestě stát se celebritou. Nejednalo se jen tak o nějakého obyčejného tuláka bez domova. Jednalo se o tuláka,který o sobě tvrdil že je vlastně Waldemar ,bývalý markrabě braniborský,který v roce 1319 pouze předstíral svojí smrt. Trápilo ho tehdy svědomí ,za hříšný sňatek s vlastní příbuznou. Zinscenoval tedy svůj pohřeb a vydal se na zbožnou pouť do Jeruzaléma,čímž se hodlal očistit.

Představa zbožné pouti do Jeruzaléma měla tehdy pro mnohé podivíny stejnou přitažlivost jakou má dneska pro někoho například výlet do Las Vegas,takže se starcovo vyprávění nezdálo tak přitažené za vlasy jako se zdá dnes. Ani předstírání vlastní smrti zřejmě nebylo tehdy tak vzácné,jelikož nejvyšší místa projevila pozoruhodnou ochotu starci uvěřit. Když říkám nejvyšší místa ,nemohu mít na mysli nikoho jiného než Karla IV. Zčista jasna se tu objevil kdosi,kdo tvrdí že markrabství braniborské patří vlastně jemu a že by sice nejraději dál vedl život zbožného poustevníka,ale když se doslech,že jeho panství se zmocnil syn prokletého kacíře Ludvíka Bavorského,neméně proklatý Ludvík Braniborský,tak v takovém případě se rád bude obtěžovat a ujme se zpět svého údělu. Co si měl Karel myslet jiného,než tento rok jsou vánoce už v srpnu!

Karel byl ovšem král a jako takový věděl,co to je dodržovat dekorum,nevrhl se tedy starci do náruče a ani jej bez odkladu neuznal za pravého Waldemara,jediného skutečného vlastníka braniborského markrabství. Místo toho poručil sestavit váženou komisi ,která by celou věc patřičně prošetřila. Když se Ludvík doslech,že předsedou této vážené komise se stal jeho odvěký nepřítel Rudolf Sasský,že v komisi zasedli i všichni jeho synové,začal si dělat starosti a pomalu se loučit z pozemky okolo Labe, o které už léta vedli spor.

Ludvíkova noční můra se rychle naplnila a Waldemar byl komisí prohlášen za jediného pravé braniborského markraběte a Ludvíkovi bylo vyřízeno aby si zbalil svých pět švestek. Waldemar ukázal,že ví co se sluší a patří,Rudolfovi věnoval sporné pozemky, a jelikož mu bylo jasné odkud vítr fouká,Karlovi dal dodatečně svůj kurfiřtský hlas a nádavkem celou Lužici.

Díky tomuto rozhodnutí se Karlovi podařilo zkompletovat hezkou sbírku všech sedmi hlasů ze sedmi možných a drobná vada na kráse,totiž že Ludvík si odmítl zbalit byť jen jedinou švestku ho zatím celkem netrápila. 17. června 1349 si nechal holdovat od všech kurfiřtů,mezi nimi se teď už jako rovný s rovnými pyšnil i Waldemar,markrabě braniborský,toho času bez Branibor.

Bohužel nevíme na jakou stranu se v otázce Waldemara přiklonilo veřejné mínění,čímž se ovšem nemyslí mínění všech lidí,tehdy mělo nějakou váhu mínění jen těch lidí, kteří uměli psát a to ještě ne všech. Postoj takovéto veřejnosti můžeme jen odhadovat. Je pravda ,že v Braniborsku byl Ludvík celkově spíše neoblíbený a tak zde Waldemar snadno získal nějaké stoupence. K těmto stoupencům Karel laskavě přihodil nějaké žoldáky a Waldemarovi bylo taktně naznačeno,že zbytek už je na něm.

Waldemar pochopil a pustil se do dobývání svého vlastního panství. Na nějakou dobu se tak Braniborsko stalo činitelem ,se kterým nebylo potřeba v evropské rovnici nějak počítat,protože mělo dost starostí samo se sebou. Staří Římané tomu říkali rozděl a panuj. Karel vystoupil symbolicky na Waldemarově straně ,ale ne tak slině,aby Ludvíka úplně porazil. Ludvík byl sice starý oponent,ale jeho chyby byly známé chyby ,nový markrabě byl poněkud nevypočitatelný element a tak se král staral hlavně o to aby se konflikt protahoval a aby on zatím upevnil svoje postavení v říši.

Takhle to klidně mohlo pokračovat nějakou dobu a jak se dnes říká,třeba by se problém „vyseděl“. Zkrátka ono by to nějak dopadlo. Na podzim roku 1949 se ovšem Ludvíkovi podařilo získat mocného spojence v dánském králi. Trochu to zamíchalo kartami. Karel zatlačil na pilu,aby situaci udržel v rovnováze a zatím co váhy dějin čekali na kterou stanu se osud nakloní, zamyslel se na situací.

Waldemar se ukázal neschopný i přes podporu Karla a jiných definitivně svrhnout Ludvíka. Jelikož otěže říše už měl mezitím Karel pevně v rukách,vyvstala potřeba nějak uhasit požár v Braniborách a konečně klidně vládnout. A ke klidném vládnutí,kromě braniborského rozruchu chyběla ještě jedna důležitá věc.

Ludvík totiž zadržoval podstatnou část říšského pokladu. Nešlo tu o peníze,ale o takové nesmírně důležité věci jako císařskou korunu samotného Karla Velikého,říšská jablka,meče,roucha ,skříňku s kusem posvátného kříže,jeden z hřebů jimiž byl přibit Kristus,( prý ten s pravé ruky) ,část ramene svaté Anny,matky panny Marie, zub Jana Křtitele,( údajně šlo o šestku vlevo nahoře ale na podobné detaily je v historii velmi malé spolehnutí) a další nezbytnosti,bez kterých by se Karlově vládě nedostávalo patřičného lesku a respektu.

Státnická úvaha tedy vypadala následovně. Je sice možné Ludvíka prostřednictvím Waldemara porazit,ale dá to dost práce a neobejde se to bez významné pomoci ze strany Karla. A kdo ví kam by se ve zmatku války ztratily zadržované cennosti. A kdo ví ,jakou politiku bude provozovat Waldemar,až svůj markraběcí titul na Ludvíkovi obhájí. Co je to vlastně za člověka ten Waldemar? Kde se tu vlastně vzal? A je to opravdu Waldemar?. Nazrála doba pro další moudré královské rozhodnutí.

Na začátku roku 1350 byla svolána nová komise,aby znovu prošetřila všechny okolnosti té neuvěřitelné historky o tulákovy,který je prý braniborským markrabětem. Jestli měl Waldemar dost rozumu,aby dovedl posoudit všechny širší souvislosti, začal si tentokrát při svolání komise zoufat on. Komisi tentokrát tvořila takřka výhradně Karlovi oddaná česká šlechta. Aniž by pozvala ke slyšení Waldemara(kdo ví,jestli by se vůbec dostavil i kdyby ho pozvali,myslím ,že ve skutečnosti měl rozumu dost a zůstal by sedět doma.) ,pouze na základě dokumentů posoudila znovu celou záležitost.

Verdikt byl vynesen 14. února 1350. Zněl: při předchozím projednávání došlo k omylům,které je potřeba napravit, Waldemar je Waldemar Falešný,nepravý a na žádný titul tudíž tento podvodník nemá nárok. Jediným pravým braniborským markrabětem,je vážený Ludvík Braniborský,syn Ludvíka Bavorského.

To co následovalo je opět vhodný námět pro spekulace. Zprávy i lidé zřejmě tehdy cestovali rychleji než jsme dnes ochotni připustit,protože už o dva dny později bylo možné Ludvíka zastihnout v Budišíně, jak tu vzdává kurfiřtský hold Karlovi, dodatečně mu dává svůj hlas a slibuje neochvějnou věrnost. Snad poprvé v našich dějinách tu Karel dosáhl pozoruhodné mety,obdržel osm hlasů ze sedmi možných a jeho volební zisk tak stoupl na 114,3 procenta, o čemž marně snil i Klement Gottwald.

Vzápětí Předal Ludvík říšský poklad a celá říše slavila něco co připomínalo mír,protože víc už se k němu v těch dobách stejně přiblížit nedalo. Jak už jsem myslím říkal,málo tehdejších řešení bylo definitivních a většina smluv a dohod se nebrala zas až tak doslova. Král sice podtrhnul pod Waldemarem židli,ale kopat do něj,to odmítl. Waldemarova totožnost a tím i osobní integrita byla sice vážně zpochybněna,ale tím,že nastalou situaci odmítl vzít na vědomí dokázal,že je přeci jen z markraběcího těsta. Ludvíkovi bylo milostivě dovoleno ,aby si to z Waldemarem vyřídil sám.

Když se tedy ti dva pretendenti jednoho úřadu rozhlédly ,co se změnilo,po té se kolem nich přehnal hurikán Karel,zjistili,že nic. Jen Waldemar přišel o mocného podporovatele a Ludvík o klenoty,jinak byli zhruba tam kde předtím. Pro velkou Ludvíkovu nepopularitu se nedostatek podpory ze strany římského krále projevoval jen pomalu a Waldemar v čele svých věrných setrvával v odporu až do roku 1355,tedy celých dlouhých pět let.

Dnes je velmi těžké,ne-li nemožné zjistit,kdo doopravdy byl tento zarputilý bojovník. Většina historiků se shoduje,že pravým Waldemarem nikdy nebyl, já se ovšem bojím,že jejich přesvědčení v tomhle směru je poznamenané především skutečností,že je samotné by nikdy nenapadlo vzít si příbuznou,pak předstírat smrt,odejít do Jeruzaléma,a pak se dokonce vrátit živý a zdravý a dožadovat se čehokoliv. Daleko snáze si dovedou představit intrikujícího panovníka.

Mnozí dějepisci mají tendenci popisovat tento úsek historie pokud možno úplně bez Waldemara a je to myslím škoda. A´t už byl kýmkoliv,rozhodně to byl někdo, o koho se stojí za to zajímat. Pokud máte dostatek času a vzdělání,nato zjistit o něm víc,určitě mi dejte vědět. Z našich autorů se mu nejobšírněji Jiří Spěváček ve svojí monografii Karel IV a vše co se tam o Waldemarovi dá jistit jsem vám tu převyprávěl. (jestli se mu věnuje někde někdo víc,také mi dejte vědět)

Otázky kolem Waldemara by se mohly vršit do nekonečna a já už znám odpověď jen na jednu z nich. Tedy jak to sním dopadlo. Roku 1355 Karel IV opět překvapil Evropu,když banální vojenské tažení proti odbojnému Giovannimu Visconty změnil z čistajasna na tažení za korunou římského císaře. Stalo se tak jednak proto,že Karel měl podobná překvapení prostě v oblibě a jednak proto,že Visconty zemřel dříve,než Karlova vojska dorazila do Lombardie. (Je skoro únavné,jak málo fantazie má někdy běh dějin!)

Bylo odesláno poselstvo do Avignonu,s žádostí o vyslání legáta a provedení dalších náležitostí. V Avignonu dali najevo svojí zdrženlivost nad takovým krokem tím,že se o legáta nechali několikrát upomínat,ale Karlova moc už tehdy byla taková,že na víc i netroufli. 5. dubna 1355 byl Karel v Římě korunován na císaře Svaté říše římské. Někdy v té době Waldemar definitivně hodil ručník do ringu. Veřejně se vzdal všech nároků a opět se uchýlil kamsi do ústraní,kde téměř všemi zapomenut ,zemřel,snad v roce 1357. Před smrtí se mu údajně dostalo zpovědi a rozhřešení. Jen nevíme jestli za hřích příbuzenského sňatku nebo podvodu.