Jak to vlastně začalo.  Stručná historie komunismu pro zvláštní školy.

Podivná epizoda ze života Otce Vlasti

Papežka Jana. Úvaha s příchutí skandálu

 

 

 

 

 

 TITULNÍ STRANA

 

binarniladin@seznam.cz

 

 

 

 

Papežka Jana? Nemáme, nikdy jsme neměli, mít nebudeme a už se nás neptejte.

 

Neučesané myšlenky o ženách v církvi a dalších patáliích.

 

 

   Nahlížet na historii , jako na mrtvou záležitost je jeden z rozšířených omylů.  Čím hlouběji se člověk vrací, tím větší pochybnosti panují ohledně osob, obsazení i přesného časového určení mnoha dějů ale tím tvárnějším sochařskou hlínou se historie stává v rukou režimů, institucí i jednotlivců. Dlouhé prsty tvarují zdánlivě mrtvé záležitosti ke svému obrazu a prospěchu. Jedním z příběhů, který mnozí vyprávěli podle toho jak se jim to hodí je příběh, který vyvrcholil v úzké uličce za Koloseem .

    Kdy? To není tak jisté. Pravděpodobně někdy v polovině devátého století. Procesí se vracelo z kostela Petra Lateránského uprostřed průvodu sám papež Jan, toho jména osmý.  Určitě to nebylo poprvé, co důstojní mužové spolu s papežem kráčeli touto cestou, jisté je že to bylo naposledy. Událost, ke které vzápětí došlo, způsobila,že podle tradice už žádný papež touto uličkou nikdy neprošel.

    Zčistajasna byl totiž poklid průvodu narušen tím,že papež Jan porodil syna, čímž zároveň automaticky abdikoval na svůj úřad.  Nejednalo se v žádném smyslu o zázrak,ale o dramatické odhalení léta se táhnoucího podvodu. Totiž papež Jan nebyl papež,ale papežka.

    O historické věrohodnosti této události se vedou do dnešních dnů spory, pravda, už ne tak vášnivě jako ve vrcholném středověku. Legenda o papežce Janě prožívala svojí nejlepší dobu v těch okamžicích, kdy se církevní reformátoři pokoušeli o nápravu církevních poměrů a jako terč jim pochopitelně sloužil především papežský dvůr a jako munice mimo jiné historka o papeži v sukních.

     Na důkaz toho, že v instituci papežství musí být něco v nepořádku, že jak Svatý otec, tak kardinálové při jeho volbě jsou jen lidé omylní , vyrukoval s papežkou Janou před kostnickým soudem i její jmenovec Hus. Přestože v té době byl o existenci Jany přesvědčen kde kdo,příliš mnoho sluchu mu soudci nepopřáli.

 

     (Jan Hus se v Kostnici obhajoval velmi výmluvně a pravděpodobně byl odsouzen neprávem i podle tehdy panujících přísných zákonů o kacířství. Jeho smůla pramenila z něčeho jiného,něž s neschopnosti obhájit se.My  Češi máme někdy tendenci dívat se na proces s mistrem Janem jako na středobod kostnického koncilu. Nebylo tomu tak. Koncil se ve skutečnosti sešel především proto,aby redukoval ostudný počet tří papežů v ideálním případě na jednoho papeže a práce na tomto cíli se mu zrovna nevedla. Na neštěstí, na rozdíl od řešení schizmatu,byl proces s Janem Husem něco , co se dalo vyřešit rychle. Upálit bez dlouhých řečí! Kdyby si otcové koncilu uvědomili , že upálení Husa je dovede až k potížím s husity, možná by se celou pří zaobírali pečlivěji,ale tak už to na světě chodí, přehlédnete nějakou  maličkost a v příštím okamžiku vám po obýváku pobíhá stádo slonů. O nezamýšlených kumulativních účincích z počátku nepatrných jevů je dnes už celá věda. Celkem příhodně se jmenuje teorie chaosu a skoro nikdo se v ní pořádně nevyzná.)

 

 

     Dnešní střízlivá věda se drží předpokladu, že papežka Jana je asi tak věrnou historickou postavou,jako příkladně rytíř Bruncvík.  Jenže díky politickým a vnitro církevním diskusím bylo na  její legendě pilněji pracováno než na té Bruncvíkově a tak dnes se dají najít prameny, podle kterých šlo o dívku která se narodila anglickým rodičům v Německu. Za muže se začala vydávat kvůli studiu, vlastní pílí to dotáhla na kardinála a při nejbližší papežské volbě byla pro svojí proslulou cudnost vybrána za nového papeže.

   Vzhledem k okolnostem za kterých vyšel podvod najevo to z onou cudností nemohlo být až tak horké,jelikož  nikdo v souvislosti s jejím porodem nezaznamenal opakování zázraku s panenským početím ,je pravděpodobné že k nějakým necudnostem dojít muselo minimálně jednou.

     Legendární podání se rozchází v názoru na to co se stalo po porodu. Podle jedné verze Jana i syn porod nepřežili,což je asi přesně to co si přáli minimálně kardinálové odpovědní za její zvolení. Podle druhé verze dožila v pokání v jakémsi zastrčeném klášteře a syn to dokonce dotáhl na biskupa v Ostii. (Nebylo by na tom nic zas až tak divného,mnozí synové papežů to v církvi dotáhli daleko, někteří i na papeže.)

     Pokud platí názor střízlivé vědy, že toto celé je legenda bez opory v realitě, povedlo se neexistující osobě něco,co se nepodaří mnohým skutečným, totiž zanechat v historii mohutnou stopu a stát se jablkem jednoho kardinálního sváru.

     Než se dostaneme k vyprávění o tom jak to vypadá z ženským svěcením v katolické církvi v současnosti, tak se s vámi podělím o jeden postřeh Petera de Rosy,autora vynikající knihy o historii papežů,která u nás vyšla pod názvem „Temné papežství“. Podle něj neexistuje žádná teologická zábrana k tomu ,aby se žena stala papežem. Podle kanonického práva nesmí být žena vysvěcena na kněze, ale například papež Hadrián V který byl v roce 1276 plných šest týdnů platným papežem a jako takový je uveden v oficiálním seznamu papežů, nebyl na kněze vysvěcen nikdy,ani předtím ani potom.

 

Tajně,ale ne v převleku.

 

    Přízrak papežky Jany procházel historií a jeho obrys postupně bledl. Dnes o její existenci už pochybují téměř všichni, kteří o ní vůbec slyšely a i těch je celkem málo. A u nás , v zemi proslavené svým ateizmem je už jen středem zájmu notorických hledačů záhad. Skoro se divím, že o ní nikdy nepsal Ludvík Souček. Byla by to přesně jeho parketa. A přitom právě u nás měl příběh papežky Jany svoje volné pokračování.

     Minulý režim měl vážný problém , který spočíval v nutnosti dodržovat navenek demokraticky vypadající ústavu , která zaručovala svobodu vyznání a zároveň udržet si kontrolu nad církvemi, o nichž se vcelku oprávněně domníval, že nejsou komunismu zrovna oporou. Vykonávání kněžského úřadu bylo tedy podmíněno státním souhlasem, pomocí kterého se vládě dařilo držet církev jakž takž v lati. A jestli speciálně katolická církev něco nesnáší, tak je to cizí nos v jejich polívce.

     Jako protitah Vatikán  podporoval vznik v podzemí působících organizací které rozvíjeli pastoraci bez státního dohledu. (Ve skutečnosti pochopitelně tyto organizace byly pod dohledem ještě ostřejším než oficiální struktury a že si sem tam nějaký člen podzemní církve poseděl Na Borech ,bylo skoro pravidlem)  Pracovat v ilegalitě sebou zkrátka neslo mnoho potíží a jednu z nich byla snížená možnost komunikace s vatikánským ústředím.

       Když vysíláte vojáky do území nepřítele a víte, že budou odříznuti od velení, nuceni se samostatně rozhodovat, pověříte ty nejlepší z nejlepších a vybavíte je mimořádnou pravomocí.  V tomto případě byli někteří světící biskupové zbaveni nutnosti nechat si schválit kandidáty na kněžské svěcení a dostali možnost postupovat podle vlastního uvážení. V případě biskupa Felixe Marii Davídka toho svatá stolice lituje možná ještě dnes.

     Felix Maria Davídek stál v čele skryté církve na Moravě bezmála 24 let. Kdo ví, jestli by mu Vatikán jeho mimořádné pravomoci svěřil, kdyby tam měli sebemenší tušení že pan biskup Davídek je jeden z moderních teologů, jinými slovy, že je vytesán z materiálu, ze kterého se zatím papeži nevyrábějí a zřejmě jen tak nebudou. Uvnitř svého společenství vyvolal biskup Davídek koncem roku 1970 diskusi o vysvěcování žen na kněze.

      Ovšem nesmíte si myslet,že ho k tomu vedla snížená povolanost ke kněžství, důstojný pan Davídek měl prostě dojem, že nazrál čas na radikální změnu. Jen polovina jeho obce ho v tomto názoru podpořila ale i to stačilo aby dne 28. prosince 1970 vysvětil na jáhna a vzápětí na kněze svojí nejbližší spolupracovnici, Ludmilu Javorovou.

   Zatím se mi bohužel nepodařilo opatřit si knihu sestry M. T. Winterové „Z hlubin bezedných“, která pojednává o této jistě pozoruhodné ženě podrobněji,ale i tak nepochybuji o tom, že Ludmila Javorová musí být člověk naprosto mimořádný. Tím že přijala svěcení se totiž postavila v jeden okamžik hned dvěma obrovským ,silným ,centralizovaným a velmi , velmi konzervativním mašinériím, totiž komunistickému státu a katolické církvi. Vzepřít se byť jen jedné z nich se ukázalo nad síly mnohých,což je vidět i na příkladu tří dalších žen které biskup Davídek později také vysvětil. Všechny tři se časem svého svěcení vzdaly.

     Ludmila Javorová po svém vysvěcení dokonce napevno počítala se zatčením, koneckonců, možnost poskytovat duchovní útěchu vězněným křesťankám byl jeden ze silných argumentů pro svěcení žen. Jiná cesta jak jim udělovat  svátosti tehdy prostě neexistovala. Pro její kněžskou službu dokonce platilo od samého začátku omezení , že v plné síle ji bude moci uplatňovat  teprve po svém zatčení! Později ji bylo povoleno udělovat svátosti těm ,kterým její kněžská služba nevadí a tak se její „specializací“ stali zpovědi žen ,které ze se svých hříchu nedokázaly upřímně vyznat mužům.

       Celý tento případ vyvolal pochopitelně ve Vatikánu zděšení.  A nejen tam. Asi nejhorší okamžik pro ní nastal , když se sama měla vyzpovídat knězi,který zřejmě do té doby měl o jejím vysvěcení jen matnou povědomost. Ze zpovědnice tehdy odešla bez rozhřešení , místo toho si odnášela slib pekelných ohňů ,od teď až na věčnost.

       V roce 1984 prostřednictvím kardinála Tomáška napsala papeži, dopis byl pravděpodobně doručen, ale jediné odpovědi, které se dočkala byla exkomunikace, kterou papež laskavě zrušil až v roce 1996, pod podmínkou ,že se nebude pokoušet svůj úřad vykonávat.Její „..a přece se točí!“ zní: „Je však možné vzít člověku boží dar?“

 

Roma locuta est, causa finita est? 

 

      Klíče k božím darům v tomto případě drží v rukou Vatikán a aby bylo všem jasno, jak se k podobným problémům  staví, vydal Jan Pavel II v roce 1994 pastýřský list  Ordinatio sacerdotalis, kterým hodlal ukončit všechny diskuse na toto téma jednou provždy.  Nejen do té doby,než se objeví nové argumenty,nebo dokonce nové výsledky například biblických bádání,ale na věčné časy a nikdy jinak.

     List Ordinatio sacerdotalis nepřináší ve skutečnosti nic nového a opakuje jen argumenty svých bezprostředních předchůdců. Podle papeže si Ježíš za svoje učedníky vybral výhradně muže. Protiargument,že takový výběr byl logicky dobově podmíněný,jelikož funkci kněžky v Izraeli tehdy ani potom nikdo neznal , vyvrací papež sofistikou, že Ježíš, jako svrchovaný pán a vládce , kdyby chtěl, mohl klidně povolat k apoštolství kohokoliv,tedy i ženy,bez ohledu na dobové zvyklosti. A jelikož to neudělal, znamená to,že to nejde. A tečka a už s tím na mě nechoďte, řekl Jan Pavel i když jinými slovy.

     Jako trumfové eso papež také vynáší kartu,podle které ani Marie, matka Ježíšova, nejdokonalejší ženské stvoření historie ,nebyla povolána aby se stala apoštolem. Při pozorném čtení nového zákona ovšem zjistíte, že důvody proč Marie nepatřila k Ježíšovým vyvoleným jsou jiné. Bez ohledu na současný rozvinutý mariánský kult , se pasáž z Matouše 12/46-50 (ekumenický překlad) nedá vyložit jinak,než že Marie ani zbytek rodiny Ježíšovo učení nenásledovali. Ve zmiňované pasáži,která se opakuje jen mírně odlišnými slovy i u Marka a Lukáše, Ježíš odmítá promluvit s vlastní rodinou včetně Marie, protože za svojí rodinu považuje pouze ty kteří v něj věří.

    Patří k velkým paradoxům historie, že Marie, po celém světě ctěná jako bohorodička, asi ve skutečnosti byla dosti vyděšena jednáním svého syna a je dost možné, že její hlavní dojem z Ježíšova působení by se dal shrnout do věty: „Bože všemohoucí, ten kluk nám dělá pěknou ostudu a jestli toho nenechá,jednoho dne to s ním špatně dopadne“ Na otázku jestli měla pravdu se budou odpovědi lišit podle toho, je-li ten kdo jí má zodpovědět , ateistou nebo ne.

     Myslím, že nejsilnější argument tu vznesl už jednou citovaný Peter de Rosa.“ Kdyby měl Ježíšův výběr učedníků předznamenávat všechny budoucí výběry, museli by všechny kněží  dnes být obřezaní chudí venkované a mnozí z nich ženatí.“

     Papežovo přesvědčení, že se mu svým listem podaří zastavit veškeré diskuse bylo samozřejmě naivní. Hnutí za ženská práva se sice někdy projevuje způsobem někdy až křečovitě komickým,ale jsou záležitosti ve kterých  snadno najde podporu mnoha lidí, kteří by se zrovna nedali označit za feministy.  Dokonce i mnoho pravověrných katolíků je přesvědčeno, že církev si v tomto ohledu nesmí dovolit zaspat dobu, čas dnes letí daleko rychleji než dřív a některé ujeté vlaky už nebude později možné vůbec dohnat a když tak jen za cenu velkých obětí.

       Celá věc je o to komplikovanější, že zajímá i mnohé nekatolíky a dokonce i nevěřící. Většinou přistupují k záležitosti ze dvou směrů. Buď uznávají církev jako sílu se kterou se sice neztotožňují,ale neupírají ji pozitivní vliv na společnost, stejně jako některé civilizační zásluhy minulosti. Pro ty druhé je katolická církev anachronismem , beznadějně uvíznuvším ve středověku a proto z hrůzou pozorují, jak mohutný vliv má dodneška Vatikán na četné volené zástupce, obdařené velkou výkonnou i zákonodárnou politickou mocí a říkají si,že když nejde církev ze dne na den zrušit,bylo by dobře kdyby se alespoň trochu pohnula kupředu.  Tváří v tvář všem těmto vnitřním i vnějším tlakům, začíná Vatikán bohužel doslova „petrifikovat“ .

      Že Ordinatio sacerdotalis neznamenalo definitivní konec debat, se jasně ukázalo dne 29. června 2002. Ten den se na  loď plující po Dunaji nalodil argentinský biskup Romulo Braschi aby při neveřejném obřadu vysvětil hned devět žen najednou. Ženy pocházeli z Rakouska , Německa i Spojených států a jejich svěcení vycházelo z jasně deklarovaného přesvědčení, že odpírat ženám kněžskou službu je projevem hereze.

      Názor Říma se pochopitelně nezměnil, je jasné, že onu nešťastnou  dunajskou loď považoval za Titanic. Jan Pavel II byl pohoršen natolik, nakolik to jeho zdravotní stav dovoloval a prostřednictvím nejvyššího inkvizitora (to to není až taková nadsázka,  někdejší inkvizice se sice dnes jmenuje Kongregace pro nauku víry,ale její náplň práce se nijak zvlášť nezměnila) kardinála Josepha Ratzingera všechny, kdo měli tu drzost zúčastnit se této „parodie svěcení“, exkomunikoval. Chcete-li někde hledat důkaz , že církev, když má dost času se přeci jen dokáže změnit k lepšímu, pak vězte, že o upálení tentokrát nepadlo ani slovo. Tedy, veřejně určitě ne.

 

Celibát na seznamu podezřelých.

 

     Myslím, že ani samotné konzervativní katolické kruhy se nediví, jak moc je jim celibát tloukán o hlavu po každé,když přijde řeč na některé citlivé současné téma. Antikoncepci,potraty nebo ženské svěcení. Podezíravý postoj vůči ženám vychází z dlouhé církevní tradice. Tuto tradici přiživují zástupy celibátních autorit, které si dobře uvědomují , že pro 96 procent z nich je největším ohrožením jejich cudnosti právě žena.  Ta zbývající 4 procenta, která jsou ohrožena z jiné strany se raději k ničemu nevyjadřují, nehodlají nijak narušovat svojí ilegalitu, které uvnitř církve musí být hlubší , než kdekoliv jinde na světě.

      Kritici zkostnatělosti církve , když už dorazí ve svých úvahách až k celibátu, jako zdroji většiny problémů, se možná ještě zmíní o tom, že celibát byl zaveden hlavně proto, aby kněží neodkazovali církevní majetek svým potomkům a aby se zároveň prohloubila jejich závislost na Římu a církevní mašinérii obecně. Myslím si že to nestačí. Církev klopýtá za pokrokem v lidském myšlení už celá staletí a netýká se to jen otázek, které se dají svést na celibát. Upálení Giordana Bruna a ponížení Galileo Galilea se nedá svést na celibát,ale na hlubší příčinu , která celé toto zpátečnictví přiživuje. Při pátrání po této základní příčině se musíme vrátit až k prvním křesťanům a Novému zákonu.

        V dávné minulosti měla církev tendence zakazovat  prostému lidu číst bibli, z odůvodněním, že by ji četli nemoudře. Není divu. Z nemoudrého a především nepředpojatého čtení Nového zákona vyplívá, že první křesťané byli skálopevně přesvědčeni, že ke druhému příchodu Krista a nastolení království nebeského dojde ještě za jejich životů. Tento dojem se nedá žádnou teologickou ekvilibristikou zapřít! Na příklad v Pavlově Epištole Korintským jsou celé dlouhé úseky napsané stylem „končíme, nic nového nerozjíždět!“  V tomto duchu proběhla celá první etapa šíření křesťanství.

     Pak začali apoštolové jeden po druhém odcházet ke svému stvořiteli a nové náboženství se octilo na svojí nejosudovější křižovatce. Buď je křesťanství další slepá ulička, další zklamaná naděje, nebo je potřeba uznat, že někde někdo něco špatně pochopil a příchod Ježíše se nedá čekat každým okamžikem, ale až kdesi v neurčitě vzdálené budoucnosti, možná až za stovky let. Velká část prvních křesťanů byli ti nejubožejší z ubohých, chudí nádeníci a otroci a mám dojem, že další velké zklamání by neunesli. Přiklonili se tedy k variantě drobného omylu v jinak dokonalém konceptu.

     Spolu s odkladem nebeského království na neurčito, vyvstala okamžitá potřeba zachránit z Ježíšova odkazu co se dá. Byla to přímo životní nutnost, protože to znamenalo, že když Ježíš kázal na hoře, nebylo to jen pro nejbližší dobu, ale pro všechny ty věky které přijdou a už nešlo riskovat další a další komolení způsobené ústním předáním. Začala se rojit evangelia, psané zprávy o životě , skutcích a učení Ježíše i apoštolů. V rychlém sledu za sebou vznikaly texty, nejednou si skoro až odporující a narůstal zmatek. Ani uznání knih Marka ,Matouše, Lukáše a Jana za jediná přesná vylíčení Kristova života nevnesla do tohoto chaosu dokonalé jasno. ( Kromě těchto ,takzvaných kanonických evangelií, které uznávají za pravé všechny křesťanské církve , existují i desítky další, nekanonických, apokryfních evangelií, ze kterých pocházejí všechny ty fascinující podrobnosti jako například příběh Ahasvera, věčného žida, nebo jména všech tří králů ,kteří jsou v kanonických evangeliích bezejmenní , a navíc zde nejsou popisováni jako králové ale mágové)

     Pro příliš velký časový odstup od popisovaných událostí, trpí i kanonická evangelia efektem „tiché pošty“  a jsou poznamenána nedbalou redakční prací.  Když budete mít někdy potřebu přivést nějakého bigotního křesťana do rozpaků, připomeňte mu že bible osahuje hned dva Ježíšovy rodokmeny, jeden u Matouše a druhý u Lukáše. Oba se ovšem začínají rozcházet už o jednu generaci zpátky, aby se setkali u praotce Abraháma, kde se Matouš zastaví, ale Lukáš směle pokračuje až k Adamovi, a nad to oba odvozují Kristův původ od Josefa, který byl v nejlepším případě jeho pěstounem. Žádný poctivý křesťan nad tím nemůže udělat víc, než pokrčit rameny a stát se protestantem. Katolíci jsou totiž povinni brát bibli doslova a tyto rozpory musí považovat za neproniknutelné boží tajemství a nikoliv nedbalou práci redaktorů.

     A tady leží právě ten hraniční kámen, na kterém se křesťanství dělí na svoje dva hlavní směry a zde je také bludný kořen římského katolicismu. Ačkoliv oficiálně se protestanti oddělili od Říma až daleko později,  ve skutečnosti ke skrytému rozštěpení došlo už dávno. V duších se mnozí lidé stali protestanty v tom okamžiku, kdy Ježíšovo poselství, přesněji, to co se z něj podařilo zachránit, přestalo stačit nárokům doby. Nemilosrdně plynoucí čas stavěl věřící před potíže o kterých neměli autoři evangelií ani ponětí. Nestále se vynořovaly potřeby nových a nových výkladů pro nové a nové situace. Šlo o to , jestli tyto výklady svěřit svému svědomí, nebo nějaké nezpochybnitelné autoritě. Protestanté si vybrali svědomí, římští katolíci autoritu.

      Ještě dlouho před Lutherem přežívali tito „nevědomý protestanté“ uvnitř katolické církve, aby je nakonec bouře reformace vyplavila na světlo a oni se definitivně odtrhli o Říma. Římská autorita se zatím pokoušela o nemožné! Ze stovky let starých textů a podobenství platných pro život ve starověké Palestině, vydolovat pravidla závazná pro život každé lidské bytosti ve všech časech a situacích. Suma toho v co dnes musí věřit pravověrný katolík už  vysoko převyšuje vše co je napsáno v Novém zákoně a zahrnuje bezpočet papežských bul, listů, příkazů a nařízení.

     Papež, který je nucený přihodit na tuto hromadu další nařízení ,kdykoliv se objeví nějaké nové úskalí, přes které je potřeba stádo provést, je v nezáviděníhodné pozici. Celá ta hromada totiž připomíná pyramidu postavenou na špičku, v její základně leží nový zákon, a směrem vzhůru se rozšiřuje dalšími a dalšími papežskými výroky. Sebemenší chyba a stavba by se sesypala. Papež musí úzkostlivě dbát na všechno, co předtím na tuto hromadu přihodili jeho předchůdci. S žádným z nich se nesní dostat do rozporu, protože nastalé napětí by pyramidu obrátilo v neuspořádanou haldu papíru,pod kterou by nový zákon , pramen veškeré spásy, už nikdo ani nemusel najít.

    Ten úkol vypadá nesplnitelně a on skutečně nesplnitelný je. Potřetí obracím vaší pozornost k Peteru de Rosovi, který v knize Temné papežství na nesplnitelnost tohoto úkolu nejen poukázal, ale on i přesvědčivě dokázal , že papežové tento boj s rovnováhou dávno prohráli. Popírali jeden druhého, popírali církevní patriarchy, mnozí popřeli i samotná evangelia. 

 

 

Ne do  roka a do dne , ale jednou určitě.

 

      Dnešní době stojí církev v otázce ženského svěcení před problémem, který sice pokud vím ještě nikdo nenastolil,ale domnívám se , že to nebude trvat dlouho. Ženské hnutí ještě nedosáhlo svého vrcholu ,ale už mnohokrát prokázalo svojí sílu. A jednoho dne, odhaduji,že v některé zemi kde katolická církev nemá nejsilnější postavení ,se některá vláda , podporovaná ženským hnutím ,ale i podobně uvažujícími muži, pokusí vnutit ženské svěcení katolické církvi zákonem.

    A když uvážím nepříliš vřelý vztah Čechů k náboženství obecně, když uvážím jistou naší národní škodolibost se kterou rádi občas poškádlíme mocné, když dám ženskému hnutí ještě deset ,patnáct let na další rozvoj, ptám se proč by se to nemohlo stát právě u nás?

      Když jsem začínal psát tento článek, naspal jsem trochu jako kanadský žertík na adresu serveru pražského arcibiskupství a vydával se za ženu, která chce být vysvěcena na kněze. Byla jsem pochopitelně zdvořile odmítnuta. (viz níže) . Kromě toho jsem napsal poslankyni za             ČSSD , paní magistře Anně Čurdové, která je členkou parlamentní komise pro rodinu a rovné příležitost žen a zároveň členkou obdobné vládní komise. Ptal jsem se jí, jak se katolická církev vyrovnává z naším platným zákoníkem práce, který diskriminaci přísně zakazuje a trestá. Po třech nedělích mi paní poslankyně v šestiřádkovém dopisu poděkovala za dotaz a zájem o její práci  a oznámila mi, že tímto tématem se u nás, pokud ona ví, ještě nikdy nikdo nezabýval. Ve Vatikánu můžou zatím tedy klidně spát.

 

 

 

Dodatek I

 

Fingovaný dopis na pražské arcibiskupství.

 

Vážení.

 

      Ani popsat nedokážu,jakou radost mi udělalo objevení stránky pražského arcibiskupství. Myslím že nejsem sama, kdo to považuje za důležitý důkaz faktu, že církev není mrtvou institucí, beznadějně uvízlou ve středověku, jak  by jí rádi líčily někteří lidé. A také, že jí tak mnozí líčí, včetně lidí vlivných a vysoko postavených s nezanedbatelným vlivem na veřejné mínění. Myslím,že je ani jmenovat nemusím, sami jistě dobře víte, kteří to jsou.

        Kdykoliv teď narazím ve svém okolí na podobné názory, každého odkazuji na vaší stránku, protože právě na ní je dobře vidět, že naše církev je živým organismem. Já sama se musím přiznat až k dětinské radosti nad vyhledávačem bohoslužeb. Vím že to není příliš chvályhodné chování,ale občas ,aniž bych skutečně hledala nějakou konkrétní bohoslužbu, se tímto nástrojem jen tak kochám, a nemůžu se ubránit radosti nad tím, kolik domů božích je u nás stála ještě dostupných a připravených oslovit otevřená srdce lidí a přinášet jim slovo boží. Prostě mě to těší. Doufám,že svojí dětinskostí nepůsobím provozu této chvályhodné služby nějaké potíže.

    Ale vyznat se vám ze svojí radosti ,to je jen polovina důvodů, pro které si troufám vás obtěžovat. A dokonce bych řekla ta polovina pro mě méně důležitá. Tím důležitým důvodem je dotaz,který vám chci položit a který se vlastně svým způsobem také týká moderního pojetí naší svaté matky církve. Vlastně netuším,kdo dostane tento můj dopis,přesto doufám,že to bude někdo,kdo dokáže odpovědět na mojí otázku.

     Tento rok na jaře mi bude dvacet let a brzy po té ukončím studium na reálném gymnáziu. Z mnoha důvodů o kterých se teď nechci rozepisovat, jsem učinila závažné a velmi vážně míněné rozhodnutí.  Rozhodla jsem se zasvětit svůj život  službě bohu,protože jedině on mě uchránil od strázní a neblahých cest,které mě v životě hrozily. Vím celým svým srdcem,že to je rozhodnutí správné hodlám vytrvat a překonat všechny překážky,které by snad mohli stát v cestě uskutečnění tohoto mého přání.

   Mojí první starostí pochopitelně bylo zjistit, jaké kroky je potřeba podniknout, jaké vzdělání získat, co vše je potřeba zařídit a k čemu všemu je třeba se zavázat. Jaké ovšem bylo moje zklamání, když jsem na mnoha místech byla ujištěna, že i přes veškerou snahu a studium, nikdy nebudu moci dosáhnout důstojnosti kněžského svěcení.

      Naprosto tomu nemůžu uvěřit! Pořád ještě doufám, že se jedná o nějaké nedorozumění, které vy jako nejvyšší instance, ke které se v tuto chvíli můžu obrátit, budete schopni uvést na pravou míru. Přeci není možné,aby ještě v tomto století byla celé polovině upřímných a čistých věřících znepřístupněna možnost realizovat svoje poslání prostřednictvím obětavé pastorační práce? Určitě jde o omyl. Moc vás prosím, dejte mi vědět co vše musím udělat,abych dosáhla kněžského svěcení. Vytrvám a splním všechny požadavky které ně mě budou kladeny. Děkuji a budu trpělivě čekat na vaší odpověď

 

 

S křesťanským  pozdravem, vaše sestra ve víře.

 

Jana Malá.

 

 

Poznámka: Všechny pravopisné chyb v textu od této poznámky výše jsou moje vlastní, z chybami pod touto poznámkou nemám nic společného. Povšimněte si, že z nějakého  důvodu se v odpovědi nemluví o tom, proč není svěcení možné,ani zde není zmíněn papežský list.Místo toho se zde připomíná, že některé reformované církve toto také nepřipouštějí.

 

 

Dodatek II

 

Odpověď

 

Zdravím Vás Jano

Děkuji že jste pochválila naše stránky snad jen podotknu že nejsou jediné. Jenom v samotných čechách jich existuje obrovské množství a ve světě ještě mnohem víc.Nejvíc mne však těší že jsou vám k užitku.

Co se týče vašeho dotazu nejdříve stručně odpovím na dotaz a pak napíši pár poznímek které budou mnohem důležitější než striktná odpověď.

 

Odpověď:

Není to omyl ani nedorozumnění, ale v Katolické církvi ani jednoho ritu není možné svěcení žen na kněze. (Ani v pravoslavné a dokonce ani v mnohých reformovaných to taktéž není možné) 

 

Poznámky:

Sloužit a být zasvěcen Bohu neznamená nutně být knězem. To by bylo těžké zúžení a zároveň i znehodnocení takové služby.

V církvi je možné pracovat naplno pastoračně pro Boží království a to bez svěcení.

A to jak pro muže tak pro ženy. Mnohý bratr či sestra bez svěcení udělá pro Boží království víc než některý kněz.

Ale to prostě záleží na tom jak si Bůh zavolá toho kterého člověka.

Co je k tomu potřeba?

0) Víra a láska k Bohu a církvi

1) Lidská zralost

2) Povolání od Boha

3) Vzdělání

4) Formace 

5) Koherence vlastního života s naukou

6) V neposlední řadě přiměřené zdraví

 

A nebojte se není to žádná křivda na polovině lidstva, je to jen respektování naší výbavy.

Určitě se pro vás v církvi najde místo na kterém budete štastná v Božích rukou a naplno pro jeho království.

 

S přáním Božího požehnání a nalezení svého místa v církvi

Michael Špilar

 

 

 

     .